Abych vám o sobě řekl pár informací, použiji k tomuto účelu rozhovor z roku 2006, který jsem absolvoval pro společnost LORM. LORM je společnost pro hluchoslepé, jejímž členem jsem již od roku 2003. Nuže, zde je zmiňovaný rozhovor.

Dá se říci jednou nebo dvěma větami, co znamená být hluchoslepý?

Jak se vyrovnat s tím, když přijdete o zrak a sluch? Na začátku je to velmi těžké, věřte mi.

 

Kdy jste si začal uvědomovat, že se v životě budete muset potýkat se zrakovým a sluchovým postižením?

V osmnácti letech jsem začal mít problémy s viděním v noci, později i ve dne. Proto jsem navštívil oční lékařku. Po vyšetření mi řekla, jakou mám nemoc a co můžu očekávat. Zpočátku to bylo hrozné, a když k tomu připočtu ztrátu sluchu, o který jsem přišel jako dvouleté dítě, neviděl jsem žádnou budoucnost. Pak si na mě vzpomněla armáda, která mě důkladně vyšetřila a potvrdila diagnózu paní doktorky. Jenže já jsem chtěl být na vojně řidičem tanku – dokážete si to představit?! Já jsem si to představit nedokázal, a proto nic nevzdával. Napadlo mě hledat v tehdejším Svazu invalidů organizaci lidí ze stejným postižením, ale v té době, psal se rok 1983, jsem žádnou nenašel.

 

Které bariéry pro vás v té době byly horší, hmotné, do kterých bylo možné narazit a třeba se i zranit, nebo ty v myšlení lidí?

V té době mě víc zajímaly bariéry v myšlení lidí. Lidi řadím do dvou kategorií: v té první byli takoví, kteří mi chtěli pomoci sami nebo přes své známé, a to nebylo snadné. V druhé kategorii byli lidé, kterým jsem vysvětloval, jaká nemoc je Usherův syndrom. Na mně nebylo a není vidět, že mám oční vadu. A tito lidé mě přehlíželi.

 

Kde a jaké jste získal vzdělání?

V normální škole jsem propadal, musel jsem tedy v školním roce 1972-73 nastoupit do zvláštní školy v Karviné. Po absolvování školy jsem musel jít před komisi, která rozhodovala co se mnou bude dál a čím chci být. Nabízela obory malíř-natěrač, obuvník nebo vazač knih. Mně se líbilo být malířem. V roce 1980 jsem udělal přijímací zkoušky v Hlučíně. Právě tam byla zvláštní odborná škola obor malíř-natěrač, kde jsem se v roce 1983 vyučil s vyznamenáním.

 

Potkal jste ve věku dospívání a vzdělávání někoho, kdo vám mimořádně pomohl?

Setkával jsem se lidmi, kteří se starali spíš o sebe. Nesetkal jsem se bohužel s nikým, kdo by mě nějak zvlášť podpořil nebo povzbuzoval.

 

Našel jste po vyučení zaměstnání?

Ano, pracoval jsem v Bytprumu v Petřvaldě u Karviné, ale protože se můj zdravotní stav zhoršoval, musel jsem práci malíře opustit, asi měsíc jsem pracoval jako závozník v ČSAD Havířov, potom v OPBH v Ostravě. Z tohoto místa jsem odešel do plného invalidního důchodu.

 

Ale pátrání po nějaké aktivitě jste asi nevzdal…

V té době jsem byl ženatý a chtěl být nějak užitečný. Hledal jsem proto organizace, kde pracují invalidé. Našel jsem Ostav, kde se kompletovaly brusné kartáče, potenciometry a obaly na šrouby. Později se mi naskytla práce v Rubexu, to bylo výrobní družstvo invalidů Obzor, kde mi nabídli pracovat jako přípravář materiálu a vyšší plat. Rubex vyráběl gumové zboží, jenže zkrachoval a mě zaregistrovali na úřadu práce jako nezaměstnaného. Doma jsem byl tři roky, ale pořád jsem hledal zaměstnání. V prvním místě mi řekli, že mně vezmou, ale bez vodicího psa. Po mojí odpovědi, že bez psa docházet do zaměstnání nemůžu, řekli nashledanou. V druhé firmě do telefonu slíbili, že mě vezmou, ale když mě uviděli se psem, uslyšel jsem, že místo je obsazené. Ve třetím podniku byla známá, řekla, že mě berou, ale zkrachovali. Jednoho dne jsem řekl mé paní, že tam, kde byla naděje na práci, zavolám. A manželka řekla: Máš čas, vezmi psa a zajdi tam osobně. Přijali mě pěkně a chtěli slyšet, co bych mohl dělat. A já na to, že mě baví dělat propagaci mezi lidmi. Vzali mě na zkoušku na dva měsíce a v září roku 2002 jsem podepisoval smlouvu na neurčito. Pracuji v Charitě sv. Alexandra jako prezentační pracovník chráněných dílen textilní a stolařské výroby dodnes.

 

Používáte sluchadlo? Vyhovuje vám technickou úrovní?

Ano, digitální, a jsem s ním spokojený. Mohu porovnávat mezi klasickým a digitálním, a je to velký rozdíl. Asi jako když máte rádio z třicátých let minulého století a dnešní DVD.

 

Vaše postižení se nazývá Usherův syndrom. Jak se projevuje?

Usherův syndrom je závažná porucha genetického (dědičného) původu, který postihuje současně zrak a sluch, v některých případech narušuje rovnováhu těla. Jedná se o zrakové postižení, při kterém odumírají části očních buněk (retinitis pigmentosa) a dochází ke zúžení zorného pole (tunelové vidění). Snižují se tím schopnosti oka reagovat na změny světla (přizpůsobivost na tmu). V průběhu dětství a dospívání se zraková vada výrazně zhoršuje, může končit až úplnou slepotou. Sluchové postižení v různých stupních závažnosti bývá prvním diagnostickým příznakem syndromu. Usherův syndrom byl rozdělen do dvou typů. Typ I. se vyznačuje hlubokou ztrátou sluchu, často od narození, a narušením rovnováhy. Typ II. se projevuje jemnou až postupnou ztrátou sluchu, zrakové potíže se objevují později, často mezi dvacátým až třicátým rokem života.

 

Objevil jste pro sebe vedle sluchadla ještě nějaké jiné kompenzační pomůcky?

Mým velkým pomocníkem je vodicí pes, pracuji s počítačem a používám červenobílou hůl. Kompenzačních pomůcek je hodně, ale musí se vybírat tak, aby vyhovovaly každému podle jeho možností a potřeb.

 

Asi největší jistotou pro každého člověka je rodinné zázemí. Jak vypadá to vaše?

Poslední den v měsíci lednu v roce 1987 jsem potkal úžasnou mladou slečnu, která věděla, jaký mám zdravotní hendikep. Vzali jsme se 4. června roku 1988. Je mi velkou oporou i kritikem. Jsem otcem tří dětí, máme dvě holky a kluka, a doufám, že životní osudy budeme dál sdílet jako rodina.

 

Jste přísný otec?

Ano, ale vyslechnu si názory svých dětí. Manželka se snaží být nejen mámou, ale i kamarádkou našich holek, kterým je sedmnáct a patnáct let, a já chci našemu jedenapůlletému chlapci být kamarádem.

 

Kdy jste se stal členem LORMu?

V roce 2003.

 

Od roku 2003 působíte jako oblastní pracovník LORMu pro Moravu a pořádáte přednášky ve školách a na úřadech pro sociální pracovníky o problematice hluchoslepých. Máte na tyto aktivity nějaký ohlas?

Velký. V mateřských školkách přednáším pro malé caparty formou hry. Děti i paní učitelky se dozví, jak žije hluchoslepý člověk. Zvou mě tam znovu a znovu. Pozvali mě dokonce jako hosta do mateřské školy, která oslavovala třicet let činnosti. Byl jsem představený celé plejádě členů ostravského zastupitelstva od starosty až po úředníky sociálního odboru. Mám před sebou asi osmdesát mateřských škol, tak mám práci na hodně dlouho. Na úřady často chodím s pejskem, nosím tam nové informace o LORMu. Mimořádný ohlas měla beseda ve škole budoucích sociálních pracovníků, ptali se, co je hluchoslepota, na sociální, psychické, zdravotní i rodinné problémy. Žádným otázkám se nevyhýbám. Ve škole v Havířově se naše vzájemné vztahy dostaly tak daleko, že pro nás dělají sbírku. Dělám před sbírkou besedy, je to pomalu na celý den, zvlášť pro pejska je to velmi náročné, ale zvládáme to.

 

Od zcela nevidomých a neslyšících jsou občas k zaslechnutí námitky, že lidé v Česku označovaní za hluchoslepé vlastně hluchoslepí nejsou. Co vy na to?

Nelze jenom mluvit, ať si to sami vyzkouší. Já mám zbytky zraku a sluchu, proto se snažím těmto lidem vysvětlit, co HLUCHOSLEPOTA je a jaké problémy lidé se zbytku zraku a sluchu v každodenním životě mají.

 

Určitě významným pomocníkem pro lidi s kombinací sluchového a zrakového postižení je červenobílá hůl. Dostala se už do povědomí lidí, které potkáváte na ulici a v dopravních prostředcích?

Dělám propagaci červenobílé hole už pět let. Lidé toho o ní a o nás ví málo, ale časem budou vědět, co to znamená! Věřím tomu!

 

Co všechno patří k povinnostem terénního pracovníka LORMu?

Musí to být v podstatě renesanční (všestranně nadaný) člověk. Na jedné straně je samotná terénní práce s klienty, zaměřená na sociální rehabilitaci hluchoslepých. Například učí hluchoslepou osobu, jak se samostatně pohybovat s červenobílou holí ve svém okolí, nebo komunikaci Lormovou abecedou, Braillovým písmem i taktilním (dotekovým) znakovým jazykem. Terénní pracovník dále zajišťuje průvodcovské, tlumočnické a předčitatelské služby, pomáhá s výběrem kompenzačních pomůcek, poskytuje sociálně právní poradenství… Na druhé straně slaďuje činnost dobrovolníků a osobních asistentů, spolupracuje s místními neziskovými organizacemi a úřady, zapojuje se do komunitního plánování… Služby jsou zajišťovány v místě bydliště klienta nebo v Poradenském centru LORM. V Ostravě jsme měli obrovské štěstí na setkání se vstřícnými zástupci Automotoklubu neslyšících, kteří nám umožňují využívat prostory jejich sdružení jeden den v týdnu – konkrétně v pátek jako Poradenské centrum LORM pro hluchoslepé. Máme z toho velkou radost, v září tam začínáme.

 

Postrádají hluchoslepí v České republice něco obzvlášť naléhavě?

Po hmotné stránce, myslím si, že ne, ale po stránce lidské ano. Postrádají trpělivost a toleranci lidí kolem sebe, ať jsou zdraví nebo mají nějaký jiný zdravotní hendikep. Všichni mohou hluchoslepým nějakým způsobem pomoci, třeba jen takzvaně pohladit duši. Pomáhá to, mám to vyzkoušené.

 

Se svým psem Aramisem jste se v roce 2004 na mistrovství republiky vodicích psů pro zrakově postižené stal mistrem ČR.

Když jsme se stali mistry, byla v Ostravě velká sláva. Pan primátor ing. Aleš Zedník pozval na radnici mě i moji manželku, už uvítání bylo pro mne i mou paní velkým překvapením. Cituji doslova: „Pane primátore, představují vám pana Ladislava Holbu a paní Ivetu Holbovou a mistra České republiky Aramise Holbu.“ Bylo to úžasné. Dostali jsme dárkový koš, a aby Arámkovi nebylo líto, dostal dárkový koš plný psích pamlsků. Abychom projevili vděčnost, předvedli jsme malou ukázku poslušnosti. S panem primátorem jsme si povídali o LORMu a co nás jako občany, kteří mají hendikep hluchoslepoty, tíží a v čem nám úřady mohou pomoci.

 

Kdy a s jakým výsledkem jste s Aramisem soutěžil naposledy?

Nedávno jsem se zúčastnil mistrovství republiky Kynologického svazu, pořádaného Helppesem v Praze. A vyhráli jsme v kategorii kombinovaná vada a celkovou poslušnost.

 

Odkdy v České republice soutěží společně v jedné kategorii nevidomí vozíčkáři, diabetici a hluchoslepí?

Myslím, že od roku 2005.

 

Považujete stanovení této kategorie za spravedlivé?

Ano, je to spravedlivé. Soutěžící si mohou vybrat, ve které kategorii chtějí závodit, záleží na nich. A v budoucnu nemůže nikdo říct, že to nebylo fér.

 

Která charakterová vlastnost Aramise je významná pro soutěže a která ve vztahu vašeho partnera pro všední dny?

Pro soutěž je to disciplína. Ale ve všedních dnech je každodenním vítězem pes, protože mě v pořádku zavede, kam potřebuji. A hlavně je to velký kamarád, který ví, co potřebuji. Když je mi smutno, přijde a položí svoji hlavu na moje nohy a snaží se mi pomoci. Účinkuje to.

 

Poradíte soutěžícím začátečníkům, jakých chyb se vyvarovat při přípravě vodicího psa pro soutěž?

Velmi rád. Nejdřív se s pejskem musí seznámit. Mně to trvalo sedm měsíců. Říkám, že když každý den pracujete ze psem, je to jako když zraje červené víno: dozrává pomalu, ale potom je nejlepší. A věřte mi, že váš pejsek bude zkoušet, co může a co už nesmí! Je to jako u dětí – dělají to, co jím dovolíte.

 

Všechna vítězství, všechna sláva – polní tráva, říká české přísloví. Máte v paměti den, který považujete za nejšťastnější den svého života?

Víte, život mě naučil vyhrávat i prohrávat, v životě to tak prostě chodí. Nejšťastnějších dnů mám víc. Narození našich dětí, seznámení s mojí paní a předávání Aramise.